Život na venkově

Můj běžný den v mexické vesničce je velmi klidný. Všichni se tu řídí heslem „no rush, no stress“. Brzy ráno mě probouzí zvuky cikád, ptáků, kokrhající kohouti a štěkají psi na ulici. Občas tu projíždí auto s velkou reprobednou na střeše oznamující různé slevové akce v místním supermarketu nebo blížící se slavnostní události. Dám se do pořádku a v 8.00 ráno otevírám dveře domu pro ostatní pracovníky. Gérmina slouží jako kulturní centrum, které je sídlem mnoha projektů. Dvě hlavní organizace, které sdílí tento prostor, jsou Uxich Lu’um a Nat’s Ka’an.

Uxich Lu’um se věnuje kultuře, vzdělání a zachování přírodních zdrojů v indiánských komunitách na Yucatánském poloostrově. Nat’s Ka’an se zase zaměřuje na natáčení dokumentů zabývající se sociální kritikou. Lidé také spolupracují s jinými neziskovými organizacemi, vytváří nové projekty pro zlepšení životní úrovně obyvatel a účastní se světových konferencí. Příkladem může být dokument ukazující práci zemědělců, kterým jsou od vlády zdarma poskytnuty pesticidy k ošetření své půdy. Mají dopad nejen na plodiny, ale i na zdraví lidí a zvířat. Film také vyzdvihuje ty pracující, které se snaží vést své hospodářství ekologickou cestou.

Gérmina je tedy místem pro sdílení různých aktivit jako diskuzí o společných tématech pro kulturní rozvoj, promítání alternativních filmů, slouží také jako knihovna. Kooperuje s několika univerzitami, jejíž studenti sem jezdí na pracovní stáže. Je tu možnost potkat plno zajímavých lidí a naučit se něco nového.

PhotoGrid_1452728172743

Jednou jsme tak jeli do nedaleké indiánské komunity pomáhat místním v chovu drůběže, obeznámit je o produktivním chovu, poskytnout jim odborné materiály a také třeba pomoci postavit kurníky. Odměnou nám byly nabídnuté kokosy, které jsme si však musely sami utrhnout ze stromů.

PhotoGrid_1452724103605

Pokud se tedy nekoná nějaká událost nebo nejezdíme po okolních vesnicích, připravuji se na mé hodiny angličtiny. Po několika týdnech poznávání už vím, co platí na mé studenty a jak jim přizpůsobit hodiny, aby se aktivně účastnily a nenudily se. Pokud tedy přijdou.. Zdejší nedochvilnost je běžná, hlavně v případě dospělých. Půlhodinové zpoždění bez vysvětlení je normální. Zato děti se musí pochválit, ty chodí na hodiny dokonce s předstihem. Problémem tu jsou ale časté svátky nebo průvody, na kterých se všichni musí účastnit, takže hodiny se ruší. Také se mi mnohdy stalo, pokud prší, lidé ani nevychází z domu a já marně na čekám na své studenty. Tím pádem se tu nepokročí s lekcemi jako třeba na našich školách a pokrok je to zdlouhavější.

PhotoGrid_1452723761560PhotoGrid_1452723714214

PhotoGrid_1452728429937PhotoGrid_1452728371041

Během celého dne tu ulicemi projíždí se svým stánkem pouliční prodejci všeho možného. Nabízí od typických pokrmů, jako tamales nebo pozol, přes domácí zmrzliny a sladkostí až po nádobí nebo léky. Buď se ohlašují zvonečkem nebo zpěvným pokřikováním. Člověk tu nemusí jít ani do obchodů, když si počká, všechno přijde až do domu. Podobným stylem tu fungují i dopravní prostředky. Autobusy mezi blízkými vesnicemi tu nejsou, lidé využívají sdílení taxi, kombi (malá dodávka pro cca 10 lidí) nebo mototaxi či bicitaxi, které jsou velmi oblíbené.

PhotoGrid_1452728051826

Svůj volný čas také trávím svými novými domácími mazlíčky, dvěma oříšky. Jako každý Evropan jsem se tu střetla s odlišnou kulturou co se týče psů. Po ulicích se tu potuluje velké množství psů bez majitele a jejich podmínky jsou tu dost bídné. Lidé se k nim nechovají moc pěkně, spíš naopak. Každý druhý pes tu kulhá od autonehod a nikdo se o ně nestará. I děti tu po nich háží kameny častokrát bezdůvodně. Pes je tu brán buď jako pomocné zvíře nebo většinou jako přítěž. Já jako milovník zvířat jsem si adoptovala dva pejsky a nějaká ta kočka k nám na jídlo taky dojde. Možná si tu po mém dobrovolnictví založím psí útulek. 🙂