Z města na vesnici

Na úvod mého mexického dobrodružství bych ráda uvedla, jak jsem se sem vlastně dostala. Jako studentka vysoké školy jsem začala přemýšlet o studiu v zahraničí. V budoucnu se chci specializovat na Jižní Ameriku, volba oblasti tedy byla jasná. Ještě než jsem začala moji případnou výměnu organizovat, narazila jsem na nabídku United Visions a řekla jsem si proč to nezkusit. Celá věc se vyřídila velice rychle a já jsem za půl roku už započala své dobrodružství v mexickém Cancúnu. Před začátkem učení jsem si chtěla ještě na pár dní odpočinout. Poté jsem se hned přesunula do Meridy, kde mám já a ostatní dobrovolnice byt, ve kterém společně trávíme víkendy.

Než jsem do Mexika odjela, dalo by se říci, že jsem věděla, do čeho jdu. Nyní jsem v Mexiku po třetí a musím uznat, že mé dvě předchozí návštěvy mne dostatečně nepřipravily. I když si člověk myslí, že ví, jak to bude vypadat a je psychicky připraven na to, že věci prostě nefungují, tak není. Nikdo, kdo nežil delší dobu v podobné zemi, se na to nemůže předem připravit.

Před mým příjezdem do Meridy jsem již byla v kontaktu s místní organizací, pro kterou zde pracuji.  Všichni byli moc milí a nabídli se, že mne počkají na autobusové stanici. Do Meridy jsem dorazila o hodinu dříve než mi oznámila autobusová společnost. Nevadí, našla jsem wifi a napsala email, že jsem tu. Obdržela jsem obratem adresu, na adrese mne však nikdo nečekal. Všichni byli moc milí, ale organizace začala váznout. Tři hodiny jsem seděla někde v hale a čekala, co se bude dít.  Poté mne tedy vzali do mého bytu, byla jsem ohromena. Byt je naprosto úžasný. Bohužel hned druhý den přestala fungovat voda a internet. Začalo mi docházet, že věci nepůjdou tak snadno, jak jsem čekala. Moje spolubydlící jsou skvělé, i když se nyní známe pouze měsíc, mohu již nyní říci, že spolu určitě zůstaneme v kontaktu i po konci našeho působení zde.

Do Meridy jsem přijela o týden dříve, abych mohla vidět hodiny předchozího dobrovolníka. Jako dvacetiletá studentka jsem měla strach, jak vyučování zvládnu. Až po mém příjezdu mi oznámili, že on už učit nebude. Měla jsem sice o týden delší volno, ale tato zpráva mne rozhodně nepotěšila. Z nadcházejícího týdne jsem měla hrůzu, vůbec jsem netušila, jak mám někoho učit. Celý týden jsem se připravovala, ani to mne však neuklidnilo. Poté mi bylo řečeno, že budu učit na základní škole. Moje spolubydlící mne utěšovali, že to bude určitě v pořádku. A bylo. Další týden jsem se přestěhovala do vesnice vzdálené asi hodinu on Meridy. Tato vesnice se jmenuje Temozón Sur a počet obyvatel nepřesahuje tisícovku. Zde pobývám tři dny v týdnu a každý den učím v průměru 4 hodiny. Mám svůj autentický vesnický domeček, odkud jsem ve škole za pět minut. Děti mě od prvního dne přijali s nadšením a dodali mi klidu. A tak jsem si postupně začala zvykat na vesnický život.

Jelikož jsem celý svůj život žila v Praze, jsem městský člověk. Život na vesnici jsem si nikdy představit nedokázala. Nyní by sem krásně zapadla věta typu : Zamilovala jsem se do života na vesnici, všichni jsou moc milí a jsou tady všude zvířátka. Bohužel to není pravda. Život na vesnici nesnáším. Přišla jsem naprosto o anonymitu. Mexická vesnice jako laboratoř, kde všichni pozorují vše a všechny. Jelikož mé začátky v Mexiku byly náročnější a zvyknout si na to, že všechny věci, které se dají dělat jednoduše, se zde dělají nesmyslně složitě, a nic zde prostě nefunguje, bylo nervově náročné, začala jsem opět kouřit. Na vesnici to však nejde. Není nic horšího než žena, která kouří. I přestože jsem se snažila kouřit pouze velice málo a pouze tak, aby mne neviděli děti, nějaký pár očí mne vždy pozoroval. Ještě větší pozornost přitáhla má tetování. Zpočátku jsem se je snažila zakrýt, ale jelikož je zde strašné vedro, po chvíli jsem snahu vzdala. A také myslím, že je čas skončit s místními předsudky. Na vesnici má učitel obrovskou autoritu a respekt. Snažila jsem se to využít a vysvětlit všem zvědavcům, že jsem opravdu nebyla ve vězení a tetování nejsou znamení gangsterů. Ano, opravdu i učitel může něco takového mít. Další věc, která mi dala zabrat, bylo vysvětlit jim, že nejsem vdaná. Je mi dvacet, nemyslela jsem, že se nad tím někdo bude pozastavovat. S trpělivostí vysvětluji, že nemám žádnou poruchu ani nejsem divná a že život může být krásný i tak. Že nepotřebujete povolení vašeho manžela a otce ke každému nadechnutí ve vašem životě.

Takhle nějak tedy vypadá atmosféra na vesnici. Nechci však aby to vyznělo, že se jedná o peklo na zemi. Lidé jsou opravdu moc milí a nepíšu to jako klišé, které se často říká spíše ze zvyku. Všichni mne zdraví jíž z deseti metrové vzdálenosti a oslovují mě paní učitelko, zvou mě k sobě domů a nabízejí mi všechno, co mají. Mnoho dospělých je nesmírně vděčných za to, co tady děláme. Děti o angličtině nepřemýšlí jako o něčem extrémně užitečném. Berou to jako rozptýlení s novým člověkem. Když vejdu do školy, vždy se jich kolem mě nahromadí alespoň deset a všechny volají maestra Petra! Je to fajn, v těchto chvílích zapomínám na všechny útrapy s autobusy, internetem, jídlem a místní mentalitou. Děti se na hodiny těší a vždy když je potkám, ptají se mne kdy už budou mít další hodinu. Školství je ale dost rozdílné. Já jsem musela sedět v lavici, nic neříkat a psát si poznámky. Zvláště menší děti nedokáží ani sedět, natož to nemluvit a přinést si sešit. Ze začátku mi tohle dělalo problémy. Neslyšela jsem co říkám. Dobrovolník přede mnou mi řekl, že si na to zvyknu. Já jsem se rozhodla, že si na to zvykat nechci. Po třech týdnech se mnou už děti sedí. S mluvením a sešity mám stále trochu problém, ale myslím, že za další dva týdny už budou naše hodiny fungovat bez problémů. Většiny potíže jsou vlastně s učiteli. Každý z nich neustále skloňuje slovo respekt a opakuje to žákům pětkrát denně. Žáci stále mají pro výstrahu ve třídách připravenou rákosku a do svých sešitů jako Bart Simpson stokrát opisují nesmyslné věty typu musím respektovat svého učitele. Jenže já mám větší problém se samotnými učiteli. Při mých hodinách by měli být vždy přítomni. Jelikož nejsem učitelka, neovládám perfektně místní jazyk a nemám zkušenosti s dětmi, mají být se mnou a řešit případné problémy. Skoro nikdy tam nejsou. A když už ano, je lepší, aby tam nebyli. Při mé hodině jim normálně zvoní mobil. Nepřijde jim to ani trochu divné, bez problémů ho zvednou a nahlas telefonují. Případně je přijde pozdravit jiný profesor, se kterým si povídají.

Jelikož Temozón je vesnice velice malá, lidé zde nemají mnoho možností, jak se rozptýlit. Angličtina je pro mnoho dětí jediná zábava. Účel mé cesty bylo vyučovat angličtinu a tak jsem odpověděla všem zájemcům o extra hodiny kladně. Moje cesta rozhodně není výlet ani dovolená. Mám mnoho práce a jsem z toho unavená. Ale stojí to za to. Děti na mě na ulici volají Hello, How are you. Je to dobrý pocit, někoho něco naučit.

IMG_6520 IMG_6522 IMG_6525 IMG_6562 IMG_6670 IMG_6685