NAŠI DOBROVOLNÍCI

Veronika Bártlová

Sanahcat, Yucatán, jaro 2018

» Podívejte se na blog Veroniky ze Sanahcatu

Ahoj, říkejte mi Vera. Jsem další z řady dobrovolníků, kteří se vydali do Mexika vypomáhat a spolupracovat s organizací U Yich Lu’um. Tato organizace, která má nově sídlo v malé vesničce v srdci Yucatánu s názvem Sanahcat, má mnoho oblastí působnosti, od agroekologie, přes konzervaci mayské kultury, zvyků a jazyka až po kurzy vzdělávání, se kterými jsme jim přijeli vypomoháhat v první řadě.

Je mi 26 let a v Česku pracuji jako grafický designér. Moje práce je celý den sedět na židli a zírat do počítače. Nutně jsem si potřebovala odpočinout a utéct od konzumního světa dnešní doby. Musím říct, že po mém příjezdu do Sanahcatu se to povedlo, možná i víc, než bych původně chtěla.
Toto je můj první týden v Sanahcatu a věci se teprve dávají do pohybu. Čas tu plyne značně pomaleji, doufejme, že společnými silami to tu dokážeme dát trošku do pohybu.


Dagmara Ziniewicz

Sanahcat, Yucatán, zima 2018

Mé jméno je Dagmara. Jsem z Polska, kde jsem vystudovala Varšavskou univerzitu. Posledních 12 let mého života žiji v USA. Ráda učím jógu, tančím tango, zapojuji se do terapií pro autisty, cestuji, zkoumám život, účastním se různých workshopů a projektů. Moje zájmy souvisí hlavně s alternativní medicínou, bylinkářstvím, přírodní léčbou, atd. a meditací. Teprve teď mi život dal příležitost být v kontaktu s mexickými komunitami a pracovat s důvodem. Chtěla bych být součástí aktivní změny a podělit se o své dovednosti, abych zlepšila život druhých. Hledala jsem organizaci, která je přímo v kontaktu s komunitami, může přispět ke změně a ví, jak to nejlépe udělat. Jsem ráda, že jsem součástí UV, které se věnuje pomoci společnostem v nouzi a podporuje lidský rozvoj.


Leisan Galieva

Calakmul, Campeche, podzim a zima 2017

Ahoj, moje jméno je Leisan. Je mi 31 let. Vystudovala jsem Kazanskou federální univerzitu, ekonomickou fakultu a mám magisterský titul ve veřejné a obecní správě. Asi 14 let pracuji ve finančním sektoru pro růžné banky. Před dvěma lety jsem se přestěhovala do Moskvy.

Od dětství ráda cestuji. Když mi bylo 20, navštívila jsem USA, zůstala jsem půl roku v Chicagu. Byl to můj první výlet do zahraničí a úplně to změnilo mě i můj život. Rozhodla jsem se naučit španělsky a použít ji v Latinské Americe. Také chci pomoci změnit tento svět k lepšímu a činit lidi šťastnějšími. Finanční podpora pro lidi trpící rakovinou je jen můj malý příspěk. Cítím, že to není dostatečné a můžu udělat více, abych pomohla lidem využitím svých dovedností a zkušeností, které jsem získala v posledních letech. Proto jsem velmi šťastná, že se můžu přidat k dobrovolníkům United Vision a jsem si jistá, že to pro mě bude skvělá zkušenost.


Ramón Trujillo

Calakmul, Campeche, léto 2017

Ahoj, tady Ramón, píšu z Mexico City, místo, kde jsem se narodil a žiji celý život.

Hodně věcí, které znám o své zemi je z novin, knih a příležitostných výletů s mou rodinou a přáteli. Studoval jsem politické vědy v hlavním městě, takže mám povědomí o historii a současném stavu Mexika v rámci geografie. Nicméně, jsem si vědom komplexnosti rozmanité a široké země jakou Mexiko je.Proto si myslím, že tím nejlepším způsobem, jak ji skutečně poznat a pochopit je, že ji procestuji, poznám její obyvatele, jejich problémy a starosti, jejich sny a touhy po lepším životě.

Mým posláním dobrovolníka s United Vision je přispět k blahu ostatních. Pokud je angličtina správně používána, je nástrojem s potenciálem semknout lidi dohromady v širším slova smyslu, nástrojem pro osobní růst a nástrojem k dosažení životních cílů pro každého, kdo chce oslovit širší část světa. Vyučováním cizího jazyka očekávám, že jiní mohou najít svůj vlastní smysl a využití, takže komunikace nebude bariérou, ale příležitostí, mohou rozršířit to, co v životě mohou dosáhnout nebo jen lépe pochopit své postavení na tomto světě.

Jsem si jist, že se mohu také naučit spoustu věcí o tom, jak lidé žijí v jiných oblastech. Myslím, že tato dobrovolná činnost je správným krokem k osobnímu růstu, nejen abych lépe poznal sám sebe, ale také abych byl více otevřený novým zkušenostem, novým způsobům vidění a žití života. Jedná se o výměnu, kde se určitě dozvím víc než to, co mohu předat, ikdyž chci vynaložit maximum, abych motivoval ostatní k tomu, aby zažívali a využili možnosti zcela nového jazyka.


Laura Gilchrist

Calakmul, Campeche, jaro 2017

Jsem Laura a je mi 24 let. Studovala jsem španělštinu a historii umění na malé umělecké škole v Jižní Karolíně, mém domovském státě. Od té doby, co jsem přistála v Buenos Aires v mém juniorském ročníku školy, je Latinská Amerika nedílnou součástí mého života. Přijde mi jako všudypřítomně otevřený a stále záhadný kout vesmíru. Po vystudování školy jsem se odvážila vyjet do Mexika, kde jsem pracovala jako dobrovolník na organických farmách po celé zemi. Nakonec jsem se dostala až do Guatemaly, kde jsem učila angličtinu v jedné úžasné komunitě blízko mayských ruin Tikal, což není daleko od Campeche, kde začnu svou cestu s United Vision 🙂 Zkouším filmovou fotografii a sním o tom, že se jednou vrátím do školy ji i studovat.


Kateřina Pavelová

Calakmul, Campeche, podzim, zima 2016/2017

» Podívejte se na blog Katky z Calakmulu

Pocházím z Olomouce, kde jsem žila do mých 18 let. Poté mě osud zavál do jižního Španělska. Tam jsem po dobu čtyř let studovala na Universidad de Granada obor Psychologie. Jako studentka UGR jsem taktéž odjela na roční Erasmus do Vídně a na praxi do Ekvárdoru. Měsíc a půl, který jsem prožila v Ekvádoru byl klíčovým momentem, když jsem se rozhodovala kam se po skončení studií vydat dál. Byť jsem moc neměla jasno, kam se vydat profesně, bylo mi jasné, že se do Latinské Ameriky nějakým způsobem vrátit musím. Kamarádka mi v té době pověděla o United Vision a plán se začal rýsovat. Do Mexika jsem se chtěla podívat již dlouho, nejen kvůli Mayské kultuře, ale také abych poznala místní způsoby života a krásy země samotné. Myslím, že soužití s místní komunitou, kde se navíc můžu podělit o jazyk, který znám je dobrou cestou, jak s tímhle dobrodružstvím začít.


Leisan Galieva

Calakmul, Campeche, léto a podzim 2016

Ahoj, moje jméno je Leisan. Je mi 31 let. Vystudovala jsem Kazanskou federální univerzitu, ekonomickou fakultu a mám magisterský titul ve veřejné a obecní správě. Asi 14 let pracuji ve finančním sektoru pro růžné banky. Před dvěma lety jsem se přestěhovala do Moskvy.

Od dětství ráda cestuji. Když mi bylo 20, navštívila jsem USA, zůstala jsem půl roku v Chicagu. Byl to můj první výlet do zahraničí a úplně to změnilo mě i můj život. Rozhodla jsem se naučit španělsky a použít ji v Latinské Americe. Také chci pomoci změnit tento svět k lepšímu a činit lidi šťastnějšími. Finanční podpora pro lidi trpící rakovinou je jen můj malý příspěk. Cítím, že to není dostatečné a můžu udělat více, abych pomohla lidem využitím svých dovedností a zkušeností, které jsem získala v posledních letech. Proto jsem velmi šťastná, že se můžu přidat k dobrovolníkům United Vision a jsem si jistá, že to pro mě bude skvělá zkušenost.


Travis Mealand

Calakmul, Campeche, jaro 2016

Trochu o mě. Narodil jsem se a vyrostl v Seattlu, Washington. Když mi bylo 18, zapsla jsem se na univerzitu Western Washington, která je umístěna v Bellinghamu, Washington, jen asi dvě hodiny jízdy severně od Seattlu. V Bellinghamu jsem žil a studoval 4 roky. Na jaře 2014 jsem získal bakaláře kreativního psaní a španělské literatury.

Po univerzitě jsem hodně cestoval. Na podzim po dostudování jsem cestoval měsíc po španělsku.Viděl jsem památky, užíval pláže a šel 400 km dlouhou cestu Camino de Santiago. Když jsem byl v Evropě, navštívil jsem také Portugalsko, Itálii, Řecko a Turecko. Po Evropě mě to zaválo dál do Thajska, Indie a na Srí Lanku. Do Seattlu jsem se vrátil na jaře 2015 a hned jsem se rozhodl, že chci cestovat víc a tak jsem se dostal do kontaktu s United Vision. V lednu tohoto roku jsem odletěl cestovat do Kostariky. Také jsem navštívil Nikaragui, Panamu, ale brzo odletím ze San Jose do Mexika, abych začal učit angličtinu v Xpujil.


Petra Houšková

Temozón Sur, Yucatán, jaro 2016

Ahoj! Moje jméno je Petra a je mi 21 let. Jsem z Prahhttps://dobrovolnictvi.united-vision.org/category/blogydobrovolniku/y, kde jsem studovala na Karlově univerzitě. Moje specializace je oblastní studie. Studovala jsem na španělském gymnáziu, takže mi je sympatický jak jazyk, tak kultura Latinské Ameriky. Miluji cestování a užívání si života… Dobrovolnictví byla výborná možnost zkombinovat toto dohromady s pomocí ostatním. V budoucnu bych ráda přispěla ke zlepšení vztahů mezi Českou republikou a zeměmi Latinské Ameriky.


Natalie Huggard

Santa Rosa, Yucatán, jaro a léto 2016

Moje jméno je Natalie Huggard a jsem z Nového Zélandu. Jsem vyškolená v bylinném lékařství a výživě a nedávno jsem pracovala v neziskové zdravotní pojišťovně. Moje zájmy jsou přírodní zdraví, cestování a učení se o jiných kulturách. Na Novém Zélandě jsem pracovala jako dobrovolnice pro Červený kříž a také v komunitě pro starší občany.

Mexiko jsem navštívila v 2014-15 na tři týdny a zamilovala jsem se do této země. Hledala jsem způsob jak se vrátit na delší čas a víc se integrovat do komunity než jen projíždět jako turista. Jsem velmi nadšená pro charitu, zdravotní péči a vzdělávání. Takže když jsem objevila možnost dobrovolně učit angličtinu šest měsíců, neváhala jsem.

Byla jsem tak nadšená a vděčná, když jsem zjistila, že jsem byla úspěšná ve výběrovém řízení pro tuto možnost a nemůžu se dočkat začít svou novou roli, pomáhat v komunitě těm, kteří se chtějí naučit anglicky a také se zlepšit ve španělštině, naučit se více o mexické a majské kultuře a být v jedné z nejkrásnějších zemí, co jsem viděla.


Monika Ševčíková

Calakmul, Campeche, podzim a zima 2015


Eric Platas

Temozón Sur, Yucatán, podzim a zima 2015

» Podívejte se na blog Erica z Temozónu Sur

Ahoj! Já jsem Eric a než mě poznáte, jak budete číst dále na stránce, tu jsou nějaké informace o mě, co si myslím, že jsou zajímavé: jsem fotograf, Mexičan, milovník pavouků, umělec, cestovatel, futurista, fanoušek architektury a velký obdivovatel mexické kultury a jejích dávných civilizací, které převládají a zůstávají autochtonní, hlavně Tarahumara a Májové. Mimochodem kaambesah zanmená učitel v májském dialektu.

V následujících šesti měsích budu dobrovolně učit angličtinu v májské komunite Temozón Sur na Yucatánu, Mexiko. Budu učit na základní škole a gymnáziu, také v Hacienda of Temozón Sur a s lidmi z workshopů, z organizace, kde pracuji, La Fundacion Haciendas del Mundo Maya (HFMM) and United Vision.


Róza Velková

Santa Rosa, Yucatán, podzim a zima 2015

» Podívejte se na blog Rózy ze Santa Rosy


Iva Brabcová

Temozón Sur, Yucatán, léto 2015

» Podívejte se na blog Ivy z Temozónu Sur

Jmenuji se Iva Brabcová a pocházím z Vysočiny. Latinská Amerika byla vždycky mou srdeční záležitostí, takže mě nadchla možnost zapojit se v rámci United Vision do dobrovolnického projektu výuky angličtiny v Mexiku. Yucatán je krásnou oblastí plnou cenotů a mayských památek a potomci Mayů zde žijí dodnes, těším se tedy na poznání místních obyvatel a doufám, že budou pro komunitu přínosné kurzy angličtiny, na které budou snad docházet i přes vedro panující zde po většinu roku:-). Tak kéž by můj tříměsíční pobyt zde byl obohacením pro obě strany 🙂


Mark Asmussen

Calakmul, Campeche, léto 2015

» Podívejte se na blog Marka z Calakmulu

Ahoj všichni, jsem Mark Asmussen a jsem z Omahy, Nebraska v USA. Nedávno jsem dokončil šesti-měsíční cestování po Kolumbii, Ekvádoru a Peru. Zamiloval jsem se do místní kultury, místních lidí, pocitu být v nové zemi a také do španělštiny. Než jsem odjel do Jižní Ameriky pracoval jsem pro Union Pacific Railroad jako nákupčí a vystudoval jsem finančnictví na univerzitě Loyola New Orleans. Těším se, že budu 2 měsíce učit angličtinu v Calakmulu a nemůžu se dočkat, že se budu učit od ostatních, co potkám a budu sdílet nadšení z učení se cizímu jazyku s ostatními. Budu vás informovat o své cestě.


Jarmila Beránková

Santa Rosa, Yucatán, jaro a léto 2015

» Podívejte se na blog Jarky ze Santa Rosy


Lucie Čechová

Temozón Sur, Yucatán, jaro 2015

» Podívejte se na blog Lucie z Temozónu Sur


Romana Marksová

Temozón Sur, Yucatán, podzim 2014

» Podívejte se na blog Romany z Temozón Sur

Téměř absolventka překladatelství a tlumočnictví, lektorka, cestovatelka kdykoliv je příležitost, pražská naplavenina z východních Čech. A nově také dobrovolnice pro United Vision, jejíž členové mě vzali mezi sebe, a umožnili mi tak navázat na záslužnou činnost, kterou už roky vyvíjejí v Mexiku. Bude to staronová zkušenost. Jako dobrovolnice vyjíždím do zahraničí poprvé, ale vracím se na místo, kde jsem vyrůstala. Těším se, až srovnám vzpomínky se skutečností a podívám se na Mexiko dospělejšíma očima. Doufám, že dokážu obyvatelům městečka Temozón pomoci s angličtinou, a zároveň věřím , že se toho od nich sama hodně naučím. Těším se na mexickou srdečnost a otevřenost, na okouzlující yucatánskou krajinu a kulturu a na nezapomenutelné chutě místní kuchyně.  A možná, že to bude jen první z podobných zkušeností. Protože kdo ví 🙂


Cinthia Jimenez

Calakmul, Campeche, léto 2014

» Podívejte se na blog Cinthie z Calakmulu

Ahoj, moje jméno je Cinthia Jimenez. Jsem z Matamoros v Mexiku a část života jsem strávila jako student a účetní v Texasu. Ráda se učím jazyky a poznávám jiné kultury a lidi. Od malička jsem se účastnila různých komunitních výletů a prací a věděla jsem vždy, že v této práci chci pokračovat a pomáhat kde budu moci. Doufám, že na této misi naučím a sama poznám co nejvíce.


Kristýna Poláková

Calakmul, Campeche, jaro 2014

» Podívejte se na blog Kristýny z Calakmulu

Jmenuji se Kristýna, ale všichni mi říkají Týna. Již od dětství jsem vždy chtěla dělat něco dobrého a užitečného. Nejsem si jistá, zda je to všemi těmi knihami které jsem za život přečetla, tím co mě táta jako malou holku naučil, a nebo díky všem věcem, které jsem měla to štěstí mít. To netuším. Ale vím, že teď je čas, abych to nějakým způsobem vrátila zpět. A tak jsem tady, ve druhém ročníku mezinárodní sociální a humanitární práce na CARITAS – Vyšší odborné škole sociální v Olomouci. Součástí mého studia je také povinná zahraniční praxe, která bude trvat alespoň tři měsíce. A tak jsem se tedy dostala jako dobrovolník k United Vision. Za necelé tři týdny již budu na své zahraniční praxi v Mexiku. Bude to vůbec má první cesta takhle daleko od domova. A již teď jsem nejen pořádně vyděšená, ale taky šťastná. Konečně se vydávám poznávat ten velkolepý dobrodružný svět. A kolik lidí dostane takovouto jedinečnou příležitost? Své vůbec první putování budu zaznamenávat na blogu onetinytraveler.tumblr.com, který jsem si vytvořila speciálně pro tuto příležitost. Každý týden budu zaznamenávat své obvyklé i neobvyklé strasti a radosti. A můžete si být jistí, že podivuhodných zážitků jistě nebude v mém případě málo. Ráda bych napsala něco o sobě, ale je velmi těžké shrnout vše podstatné do několika vět. Je mi dvacet dva let, ale obvykle vypadám tak na patnáct. Jsem člověk neustále zažívající nevšední věci ve všedních situacích, a baví mě toho spoustu, včetně focení, čtení, tance a dlouhých osamocených vycházek mimo městskou civilizaci. Mám mnoho snů a přání, a jsem velmi zvědavá, kolik toho během svého krátkého lidského života stihnu uskutečnit.


Ruth Marr

Calakmul, Campeche, podzim 2013

» Podívejte se na blog Ruth z Calakmulu

Ahoj, jmenuji se Ruth a jsem z Londýna, Anglie. Ráda vařím, chodím do kina a ven s přáteli. Také se mi líbí cestování a studium cizích jazyků, což je důvod, proč jsem se rozhodla strávit šest měsíců v Mexiku. Zatím jsem velmi ráda, že jsem toto rozhodnutí učinila!


Radka Myšková

Coatepec, Veracruz, podzim 2013

» Podívejte se na blog Radky z Coatepecu

Životní optimistka, cestovatelka s vášní pro fotografování, vypravěčka i posluchačka životních příběhů, milovnice cesty poznání životní moudrosti, poRadce osobního rozvoje, studentka perodistiky, běžkyně, lyžařka. Pila jsem rum na Kubě, tančila tango v Argentině, létala helikoptérou nad kráterem činné hawaiské sopky. Ženská co se živila třeba jako balička temperových barev nebo pracovnice Úřadu vlády ČR. Snílek, který je důkazem toho, že své sny nemusíme pouze snít, ale také je žít.


Zuzka and Hedvika

Calakmul, Campeche, léto 2013

» Podívejte se na jejich blog z Calakmulu

Naši misi v Calakmulu bychom celkově zhodnotily jako pozitivní a přínosnou jak pro místní komunitu, tak pro nás. K zásadnímu rozvoji a zásadním změnám v komunitě Valentín Gómez Farías a okolí, kde jsme působily, pravděpodobně nedošlo, přesto jsme zanechaly dvou až téměř tříměsíční kus práce, který měl pozitivní dopad. Samozřejmně záleželo daleko více na místních lidech než-li na nás, zda-li se něco naučili, jelikož motivace hrála velmi důležitou roli. Někteří, především děti, si pravděpodobně toho z angličtiny moc neodnesly, na druhou stranu jsme se jim snažili zpestřit jinak ne moc rozmanitý život v komunitě a ukázaly, že existují i jiné národnosti než Mexičani. Zároveň jsme silně přesvědčeni, že dospělí, kteří tu motivaci měli, již teď zvládají základní konverzaci v angličtině. Zabralo jim to cca 5 měsíců, ale na to, že většina z nich pracuje, má dítě nebo se jinak vzdělává a tím pádem nemá tolik času na vypracovávání úkolů, které žádá paní učitelka, což nás nadchlo a proto věříme, že tento projekt má nadále smysl. Co se týče rozvoje naší osobností, tato zkušenost nepopiratelně rozšířila jak vnímání odlišných kultur a celkový rozhled, prohloubila naši nezávislost (např.jazyková bariéra) či schopnost předávat informace a znalosti, a stejně tak nás naučila více trpělivosti a celkového hesla „no stress“ 🙂


Eva a Jakub

Calakmul, Campeche, léto 2013

» Podívejte se na jejich blog z Calakmulu

Dobrovolnická mise v Mexiku v regionu Calakmul (1) byla má první podobná zkušenost. Nyní doufám, že nebyla poslední. Jako vystudovanému filosofovi a kulturnímu antropologovi mě chyběl kontakt s „cizí“ kulturou. Možnost učit angličtinu v malých vesničkách na Yucatánu byla pro mě skvělá příležitost, jak skloubit užitečné se zajímavým. Pobyt v jiném prostředí mě obohatil o nový rozměr, posunul mě jak osobně, tak profesně.

Před odjezdem

Když jsem před odjezdem hledal vesnice, kde jsme měli učit, ani se mi je nepodařilo najít. Jediné, co jsem z mapy vyčetl, bylo, že budeme učit v oblasti tropického lesa, kde leží mnoho mayských ruin. Fantazie pracovala na 200%. V hlavě mi běhaly infantilní představy o divoké džungli a naprosté izolovanosti od světa. Měl jsem strach z neznáma a zároveň jsem se těšil na život mimo civilizaci. V důsledku se nenaplnilo ani jedno. Ejido (2) Valentín Gómez Farías (3) leží na okraji Biosférické reservace Calakmul (4), ale zároveň v těsné blízkosti státní silnice číslo 186. Člověk byl jednou nohou v džungli a druhou stál na dálnici, kde projížděly auta a kamiony ve velkém. Zpočátku jsem byl rozčarovaný. Ovšem časem jsem si na tento kompromis zvykl. Les byl na dosah stovek kroků a přitom jsem měl po ruce vše potřebné. Strach byl neopodstatněný. V „hotelu“ byl přístup na internet, tudíž jsem měl kontakt s okolním světem, ve vesnici bylo několik obchodů s potravinami a našly se i dvě prodejny s pivem. Důležitý artikl pro Čechy, obzvláště v nesnesitelném horku, které v Calakmulu v létě panuje. Připadal jsem si jako přímý svědek neodvratné lidské kolonizace a prosazování se globalizace v divočině.

V Calakmulu jsme s Evkou byli první dobrovolníci a asi nikdo netušil, jak bude vše fungovat. Naštěstí jsme měli ve VGF skvělého spolupracovníka Noého, který nám předpřipravil půdu pro výuku a byl nám nápomocen v mnoha ohledech. Co se týče mé připravenosti na výuku, před odjezdem jsem měl kvalitní znalost angličtiny, pár zkušeností s výukou cizího jazyka a rok a půl studia španělštiny. Měl jsem obavy, jak budu zvládat výuku v cizím jazyce o cizím jazyku v cizí zemi. Zpočátku jsme vedli hodiny společně, já i Evka, abychom si mohli vzájemně pomoci, když jeden nevěděl, a abychom zjistili své možnosti. Po pár dnech jsme získali určitou sebedůvěru a pustili se do výuky každý sám. Nakonec se dařilo vést výuku i se základy španělštiny. S přibývajícími týdny se zlepšovaly znalosti španělštiny a já tak nabýval na jistotě, ale stálo to velké úsilí a pokroky byly pozvolné.

Výuka

Celkem jsme dohromady učili deset skupin dvakrát týdně, od dětí v rozmezí 6-10 let, dospívající 11-14 let až po dospělé 15-†. Já měl na starost pět skupin ve čtyřech ejidech. Ve VGF jsem učil puberťáky a pak zaměstnance naší hostitelské organizace Productores Forestales de Calakmul (5). To byli nejhorší studenti, protože vůbec nechodili na hodiny! I přes jejich špatnou studijní morálku jsme se s některými blíže seznámili. Měli hodně práce, tak se to dalo pochopit, ale přeci jen byla škoda, že se neúčastnili výuky, když k tomu měli možnost. Poté, co jsme museli zrušit i pubeťáky (6), byly mi ve VGF svěřeny děti. Ve VGF bylo vtipné, že jsem učil měsíc v našem hotelu a zhruba po měsíci byla opravena třída ve vedlejší budově. Do ostatních vesnic jsem jezdil na kole, abych šetřil náklady. V Becanu (7) jsem učil další skupinu dětí, ve Xpujilu (8) a Zoh Laguně (9) jsem měl dospělé. V Becanu, Xpujilu a Zoh Laguně probíhala výuka v tzv. „casa ejidal“ (komunitní budova). Kuriózní bylo, že ve Xpujilu jsem učil také v parku nebo ve venkovním skladu nářadí. Na posledním zmiňovaném místě jsem učil poté, co jsme kvůli malému počtu studentů (10) zrušili výuku dospělých, a o něco později se podařilo otevřít nový kurz pro děti u domu jedné z bývalých studentek. Důležité nebylo, kde výuka probíhá, ale že probíhá.

Učit mě velmi bavilo, o to víc mě mrzelo, že někteří studenti přestali chodit na hodiny. Noé mě ujišťoval, že odpadlíků je někdy velmi mnoho, a jedna studentka mě říkala, že jsem „the best teacher“ :), stejně jsem byl na pochybách. Ovšem co mě povzbuzovalo, byly děti, které chodily na hodiny překvapivě poctivě a v hojném počtu. Za to jsem je měl nejradši. Někdy bych jim naplácal na zadek, protože byly strašně neposedné a zlobivé, ale navzdory všemu jsem s nimi zažil nejvíce srandy.

Život ve VGF

Co se týče života ve vesnici, zpočátku jsme se moc neseznamovali s „domorodci“. Pro místní jsme byli nejspíš gringos (11), i když nejsme z USA 🙂 Jediným člověkem, s kterým jsme se mohli dobře pobavit, byl Noé, protože jediný mluvil anglicky! Děti na nás občas pokřikovaly anglické zkomoleniny, jinak všichni na nás mluvili španělsky. I mayské dialekty byly ve vesnici v jazykové převaze oproti angličtině. A tak nezbývalo, jak se to u poctivého výzkumníka hodí, než každý den provádět samostudium španělštiny a hned aplikovat v praxi každodenní komunikace. Což se dařilo. Život ve VGF byl nadmíru „tranquilo“ (jakožto na celém Yucatáně), takže bylo dost prostoru na odpočinek i studium; nejen španělštiny, ale i místních poměrů. Vzhledem k tomu, že se ve vesnici ani okolí nic nedělo, první měsíc naše volné neděle zaplňovaly výlety na mayské ruiny, nacházející se v blízkém okolí. Velmi příjemné pak bylo, že po měsíci sociálního půstu, nás začali zvát studenti k sobě domů na večeře. Tak jsme se začali seznamovat a bylo skvělé poznávat místní lidi, jak bydlí, co jedí, čím se živí, jak žijí…
Lidé zde žijí v těžkých klimatických podmínkách, ve zdánlivě chudých domech, pěstují plodiny na chudé půdě, ovšem jsou spokojení. To jsem se učil od nich. Calakmul je oblast poměrně rozvinutá, ale bohem stále pozapomenutá. Pokud člověk hledá dobrodružnou práci i klid, tak je to ideální místo.

Jakub Urbanec

1) http://es.wikipedia.org/wiki/Calakmul_(municipio)
2) http://es.wikipedia.org/wiki/Ejido
3) Try to search the village on your own. If you are not successful, type this coordinate „18.513063,-89.444504“ to Google Maps.
4) http://es.wikipedia.org/wiki/Reserva_de_la_biosfera_de_Calakmul
5) https://www.facebook.com/pages/Productores-Forestales-de-Calakmul-AC/143431695717587
6) Just one student was attending the lessons regularly so we moved her to adults.
7) It is 1 km far from VGF.
8) It is 5 km far from VGF. Xpujil is capital and administrative centre of Calakmul. With 3000-4000 inhabitants it is the biggest “city” far and wide.
9) From VGF it is 10 km far along the road in the forest or 15 km far along the “road”. There are cars but the road was quite like in the forest. Coordinate is „18.594189,-89.418712“.
10) Just one student was attending the lessons regularly.
11) It is lightly defamatory Mexican name for the foreigners from the USA. In some cases it can be used for all white foreigners. Every time it’s good to disavow from this label. If you do so, you can gain trust from the local people very quickly.

Dva měsíce v Calakmulu

Ráno do práce, večer z práce, celý den u počítače, obklopena lidmi, kteří celé dny řeší jak vyhrát nad světem, jak levně koupit a draze prodat, prosazující jen své zájmy. Tak takhle vypadal můj život, než jsem odjela do Mexika. Má práce mě neuspokojovala. Často jsem cestovala do různých zemí a účastnila se velkých jednání, ale vše bylo jen pro obchod, obchod mezi světem vyspělým a rozvojovým a vše, vše jen pro pár papírků, kterým dáváme tak vysokou hodnotu. Po roce a půl, kdy pro samu práci nezbyl čas na mé blízké ani na mě samotnou, jsem si uvědomila, že práce, kterou chci naplnit svůj život, by měla mít i jiný přínos, než jen každoměsíční obnos na výplatní pásce.

A tak jsem díky UV odjela do Mexika. Plná nadšení a s trochu strachu, ale otevřená všemu novému a neznámému. Jako vystudovaná magistra mezinárodní rozvojové práce jsem se opět vrátila tam, kde se cítím dobře, k práci s člověkem, práci, která možná může dělat tento svět lepším místem pro život.

Ne vše bylo tak snadné, jak jsem si představovala, nicméně dva měsíce v Calakmul a měsíc cestování po Mexiku utekly tak rychle, že se tomu nedalo ani věřit. A přeci, za ty tři krátké měsíce jsem se naučila hodně. Hodně o sobě i o druhých. Poprala jsem se španělštinou a věřte mi, byl to boj 🙂 Zvládla jsem horké počasí i horké chilli. Naučila jsem se plakat a smát zároveň, když mi ti malí ďáblové v hodinách běhali po stolech nebo dokonce po střeše. Všichni jsme přežili. Snad jsem je i něco naučila. Viděla jsem deštný prales, a všechna ta zvířata v něm žijící. Poznala jsem lidi plné entuziasmu chránit tyto lesy i život v nich. Pochopila jsem, že Mayové nevymřeli. Našla jsem studnici inspirace pro svou další práci a zemi srdcovou, do které bych se chtěla ještě jednou vrátit.

Eva


Izabela Sajdok

San Javier, Michoacán, jaro 2013

» Podívejte se na blog Izabely ze San Javier


Lucie Lísková

Coatepec, Veracruz, jaro 2013

» Podívejte se na blog Lucie z Coatepecu

Příležitost pracovat jako dobrovolnice v Mexiku jsem objevila na internetu. Prostě jsem zadala hesla dobrovolník a Latinská Amerika. Popravdě – nejdřív jsem chtěla do Dominikánské republiky, kde jsem loni strávila dovolenou a připadala si tam jako v ráji. Cesta by ale byla dost klikatá. Musela bych se hlásit přes americké neziskovky a kromě práce zadarmo jim ještě platit spoustu peněz. Jen zápis do výběrovéhořízení – bez jakékoli garance, že člověka vyberou, pokud nároky splní – stál v přepočtu na koruny dva a půl tisíce. A pobyt kolem deseti tisíc měsíčně.

Do Mexika jsem se dostala, anižbych za to ještě musela něco platit, přes United Vision, české občanské sdružení, které tam nabízí výuku angličtiny. Právě narychlo sháněli dobrovolníka do města Coatepec v mexickém státu Veracruz. Po úspěšném absolvování výběrového řízení stačilo koupit si letenku, absolvovat týdenní kurz španělštiny (na můj popud)a nechat se očkovat proti žloutence a zimnici (opět podle vlastního uvážení).

Třída v kostele

United Vision vysílá dobrovolníky do komunit v turisticky atraktivních lokalitách, kde za stravu a ubytování učí angličtinu, aby se obyvatelé mohli lépe uplatnit na pracovním trhu. Používají k tomu efektivní metodiku vymyšlenou dvěma českými angličtináři (zakladateli organizace). S ní může v Mexiku učit každý dobrovolník se slušnou úrovní angličtiny a nemusí přitom ovládat víc než základní španělské pojmy.

Partnerskou organizací v Mexiku jsou Mujeres Productivas (Produktivní ženy). S United Visions je spojuje i podpora ekologického turismu a fair trade aktivit. S jejich zástupkyní Imeldou jsem se setkala už na letišti v DF, a pak jsme spolu odjeli do Coatepecu, kde mi zajistila ubytování a částečně i studenty.

Coatepec je od Mexico City asi pět hodin jízdy autobusem. Město má asi padesát tisíc obyvatel, je velké asi jako Karlovy Vary a je poměrně civilizované, se spoustou škol, obchodů, bank, restaurací a hlavně kaváren, protože hlavním produktem regionu je právě káva. V Coatepecu voní na každém rohu.

Hodně je také katolických kostelů a minimálně pět z nich jich dost velkých. V jednom z kostelů (San Jeronimo) jsem dokonce mívala dopolední vyučování. Odpoledne jsem pak učila v jedné základní škole a také v restauraci Caporal a Casa Bonilla, velkém podniku jehož majitel chtěl zlepšit angličtinu číšníků a oplátkou mi nabídl bezplatnou konzumaci.
Protože se všechno teprve rozjíždělo, první týden jsem s Imeldou po městě vylepovala plakáty. Nabídka byla i na facebooku Mujeres Productivas. Přesto jsem po dalším týdnu měla třídy poloprázdné, takže jsem z vlastní iniciativy rozdávala na náměstí letáčky.

Zábava se prodraží

Do Coatepecu jsem přijela v březnu a už tehdy bylo kolem patnácti stupňů. Letní pohoda, zdálo by se. Jenže město leží v horách, ve výšce kolem dvanácti set metrů nad mořem a fouká tam dost vítr. Párkrát jsem si přes den musela nasadit i šálu a kulicha a v noci jsem spala pod třemi dekami. Oni tam mají všude dveře dokořán a žádné topení, takže velká vlhkost vzduchu člověku někdy žene chlad až do kostí. O to víc jsem ocenila, že ubytování v samostatném pokoji zahrnovalo horkou vodu – ta v Mexiku není zase až takovou samozřejmostí.

Pokud jde o stravu, buď jsem jedla v restauraci, nebo u Imeldy doma, případně jsem jí vyúčtovala náklady za nákupy. Často mě také studenti zvali na výlety nebo na domácí pohoštění, často na oslavy narozenin (rodiny jsou tam početné a slaví se skoro každý víkend). Díky tomu jsem utrácela pouze za vlastní radovánky (výlety a noční život). Příjemněmě překvapilo, jak jsou tam levné taxíky – o hromadné dopravě ani nemluvím, ale to při cestě ucítíte každou kost v těle – a pouliční občerstvení. Z taxíkůse ovšem doporučuje použít jen ty registrované, jinak riskujete okradení, ne-li něco horšího. Potíž je, že ty nelegální často vypadají úplně stejně. Rada proto zní – nenasedejte do auta, kde už dva lidé sedí. Může jít o komplice.

Tvůj přítel je i můj

Když pominu kriminalitu, normální Mexičané jsou naprosto úžasní lidé. Nestarají se tolik o práci nebo materiální zabezpečení, ale umějí žít a nepočítají čas na minuty. Jestliže u nás lidi vyšilují, když přijdu o chvíli později, v Coatepecu klidně uplyne půlhodina a nikdo se nestresuje. Našinec si musí zvyknout (v mém případětřeba na to, že hodina začíná v deset a první šprti se začnou scházet až o dvacet minut později), ale na druhé straně musí spoustu věcí ocenit.

S rodinou Mexičané začínají brzy (zejména v menších městech byste nějaké singles starší dvaceti let marněhledali) a je to hodnota nade vše. Neexistuje, že by na rodinnou oslavu nepřijel bratranec jen proto, že zrovna chce jet třeba někam na festival. Stejně tak mladým nevadí zůstat během celého studia s rodiči (podporují to i vysoké nájmy), zatímco u nás je hlavním snem většiny dětí osamostatnit se užv pubertě.

Čechy leckdy dojme, jak jsou Mexičané vstřícní a ochotní pomoci. Pozná se to na drobnostech specificky mexických (když jsme se vraceli z hospody, kamarádi vždycky trvali na tom, že měodvezou až před dům a ještě v autě čekali, dokud bezpečně nezajdu dovnitř), i na tom, jak jsou lidé ochotní věnovat svůj čas i někomu, koho vůbec neznají. Tvůj přítel je i můj – tahle fráze tam platí doslova. Když jsem například Imeldě řekla, že se chystám na víkend do Jalapy, hned zavolala své kamarádce, která tam žije, aby se o mě postarala. A ta mi věnovala celou sobotu i neděli, jen abych si to pořádně užila.

Po návratu z Mexika jsem začala aktivně pomáhat United Vision, abych si zachovala kontakt s Mexikem a pomohla vysílat další dobrovolníky, které – troufám si tvrdit – čekají podobně skvělé zážitky.


Bára Kostková

San Javier, Morelia, Michoacán, podzim 2012

» Podívejte se na blog Báry ze San Javier

Jmenuju se Barbora Kostková. Jsem čerstvá absolventka bakalářského programu Hispanistiky na Filozofické Fakultě v Praze a zrovna se nacházím v San Javier, kousek od Morelie ve státě Michoacán, kde učím angličtinu děti i dospělé.

K United Vision jsem se dostala úplnou náhodou. Odjet jako dobrovolník na pár měsíců do Mexika mi přišlo jako skvělý nápad. Procvičím si španělštinu a pomůžu lidem, kteří to potřebují a ocení. Jak prosté. Během pár týdnů jsem si pak domluvila vše potřebné, sešla se zkušenými dobrovolníky, koupila si letenku a těšila se na odjezd a na celou moji misi, která má trvat přesně tři měsíce.

Už pár dní před odjezdem mi ale došlo, že zas tak prosté to nebude. Nikdy jsem nebyla tak daleko a na tak dlouho od domova. V Praze žiju strašně spokojený život s mým milovaným přítelem a upřímně jsem touhle dobou čekala spíš, že se usadíme a najdeme si oba slušnou práci. Tři měsíce sice není tak dlouhá doba, ale rozhodně je to pro nás pro oba velký krok do neznáma.

Taky mě chvíli před odjezdem začali všichni mí blízcí strašit, že Mexiko je dost nebezpečná země, zvlášť pro samotnou bílou holku, a jestli si vůbec uvědomuju, do čeho jdu.Odjezd pro mě nebyl jednoduchý, loučení bylo smutné. Nemyslela jsem v tu chvíli na nic jiného, než na den, kdy se zase vrátím domů.

Cesta Do San Javier byla dlouhá a sama o sobě moc zajímavá. Strávila jsem noc v New Yorku, dva dny v Mexico City a den a noc v nedaleké Morelii, než jsem se dostala na místo.

Po náročné cestě mě ale čekalo neskutečně vřelé přivítání. Místní obyvatelé, většinou potomci indiánského kmene Purépečů, mě přivítali s potleskem a ještě ten den nám (nejen mě, ale i Tomášovi, který mě na místo vezl) představili postupně celou svojí komunitu San Javier, kde s nimi teďko budu tři měsíce žít. Byl to pro mě neskutečný moment. V životě jsem se nesetkala s takovou chudobou ani s podobnou komunitou! Voda, elektřina a plyn tu rozhodně nejsou samozřejmostí, primitivní domy z betonu, ke kterým vede v lepším případě jen polní cesta a z nábytku jen to nejnutnější. Všude pobíhají špinavé děti a vyzáblí psi. Postupně nám ukazovali, jak se snaží uživit.. řezbáři, zahradníci, sedláci.. všichni  velice zruční a všichni mají stejný problém, nedostatek peněz a vzdělání a tudíž nedostatek možností se uchytit ve městě.

A mě postupně začalo docházet, co to pro ně znamená, že jedna Evropanka se jen tak, spíš ze zvědavosti, sebrala a přijela je učit angličtinu.

Ti lidi nejsou nešťastní, a nestěžují si, ale jsou neskutečně vděční za cokoliv, co jim pomůže k lepšímu životu.

Osobní sponzoři mise, tzv. Vysílající komunita:

Zuzana Kostková, Petr Kostka, Tereza a Petr Morávkovi, Eliška a Mirek Svobodovi, Jarek Kostka, Benedikt Kotmel, Kateřina Plívová, Kateřina Krausová, Tomáš Bauer, Barbora Komancová, Veronika Vichnarová, Linda Mošovská.. a mnoho dalších mě podpořilo i jinak než finančně.


Daniela Hrušková

Coatepec, léto 2012

» Podívejte se na blog Daniely z Coatepecu


Linda Neumayerová

Bacalar, Coatepec, Jalcomulco, Papantla, září 2011 – březen 2012

» Blog 1
» Blog 2

Dobrovolnický pobyt v Mexiku (září 2011) pro mě byl premiérový. Přípravy na půlroční misi v Mexiku byly dlouhé a někdy i plné starostí. Zařídit si očkování, vyčkat frontu na cestovní pas a cestovní pojištění, koupit letenku atd. Nebylo toho málo, ale zvládnout se to dalo. Balilo se docela dobře. Byli jsme omezeni velikostí zavazadla a hlavně kilogramy, která máte do letadla povolena. Jeli jsme do Mexika, bylo třeba si tedy zabalit vše od plavek až po bundu a dlouhé kalhoty.

Před odletem jsem si ještě vůbec neuvědomovala, co mě čeká. Připravovala jsem se na všechno, lépe řečeno na to nejhorší (hlavně co se bydlení a hygieny týče). Ve finále to ale ani v jedné komunitě nebylo tak hrozné, naopak. Vždycky jsme měli postel, sprchu i záchod.

Začátky v Bacalaru byly o něco dobrodružnější. Prvních dvanáct dní jsme spali v hamakách (houpacích sítích) a koupelna za polorozpadlou garáží nebyla úplně „na úrovni“. Nicméně voda ze sprchy tekla a záchod splachoval. A když se zrovna přihodilo, že voda došla, nebyl to žádný problém. Kousek od nás se totiž rozprostírala nádherná sladkovodní Laguna sedmi barev. Kdykoli se nám zachtělo, mohli jsme si jít zaplavat. Po dvou týdnech jsme se již mohli přestěhovat do vlastního bungalovu, kde nám již nic nechybělo. Měli jsme dokonce i klimatizaci. V Bacalaru byl velký zájem o angličtinu především mezi dětmi. Dospělých studentů bylo bohužel málo.

To však neplatilo o kurzech v Jalcomulcu a Coatepecu. V oblasti vyhlášené adrenalinovými sporty bylo i dospělých studentů o dost víc. Během dvou měsíců nás sice také někteří opustili, ale většina se pro studium opravdu nadchla. Z Jalcomulca si však odvážím velké zážitky zejména ze soužití s rodinkou, která se o nás celé dva měsíce moc hezky starala. Irma, Martin, Alana, Adolfo a Sirenie se stali našimi blízkými přáteli a dodnes na ně s radostí vzpomínáme.

Konečná zastávka pilotní fáze byla v Papantle. Město známé po celém světě díky pyramidovému komplexu El Tajín a festivalu totonacké kultury El Cumbre Tajín, nás přijalo „s otevřenou náručí“. Spolupráce s městem, namotivovaní studenti a výborné bydlení blízko rodiny doni Dalily bylo třešničkou na dortu našeho půlročního snažení.

Šest měsíců uplynulo jako voda a my si pobalili těch „našich pár švestek“ a vydali se zpět do rodné země, kde na nás netrpělivě čekaly naše rodiny. Shledání s nimi bylo stejně emotivní, jako loučení s našimi studenty „za velkou louží“.

Po návratu z Mexika do Čech jsem si uvědomila, jak se změnil můj pohled na svět. Každodenní starosti nás, Evropanů, jsou ve srovnání se starostmi Mexičanů mnohdy malicherné. A paradoxně právě možnost těmto lidem osobně pomoci byla jedna z věcí, která mne v posledních letech nejvíce naplnila a vnitřně obohatila.

Osobní sponzoři mise 2011-2012, tzv. Vysílající komunita:

Lída Neumayerová, (babička) Růžena Dériová, Marie Grohová, Ing. Filip Šena, Mgr. Vendula Šenová, Ing. Petr Hlaváček, Veronika Ernestová, Hanka Landová, Helena Krejsová, MUDr. Jakub Neumayer, Libuše Horáková, Michaela Bártová, Bc. Štěpánka Tůnová.


Filip Šena

Bacalar, Coatepec, Jalcomulco, Papantla, září 2011 – březen 2012

» Blog 1
» Blog 2

Do Mexika jsem se v září 2011 vydával již na třetí dobrovolnickou misi. Hlavním cílem tentokrát bylo zahájit pilotní fázi projektu United Vision ve třech předem vytipovaných lokalitách. Kromě mne, který se specializuje na výuku dospělých studentů, vyrážela do stejných komunit i kolegyně Linda, která se měla pokusit položit úspěšné základy nově zamýšlené výuce dětí.

První dva měsíce jsme strávili v Bacalaru, ve státu Quintana Roo na poloostrově Yucatán. Jedná se o nádherné místo s úžasnou, 52km dlouhou lagunou s průzračně čistou vodou a oblast mayské kultury. Zpočátku jsme se potýkali s menšími organizačními problémy, nakonec se ale kurzy rozběhly a značný úspěch zaznamenaly především u dětí.

Další dva měsíce jsme strávili ve státě Veracruz, kde jsme vyučovali v sedmdesátitisícovém Coatepecu a pětitisícovém Jalcomulku, kde jsme také bydleli. Po organizační stránce již všechno klaplo na jedničku, díky neziskové organizaci Mujeres Productivas o nás bylo velmi dobře postaráno ve všech směrech. Od této chvíle se naše působení podařilo značně zprofesionalizovat. V Jalcomulku jsme bydleli u jedné místní rodiny, což byl úžasný zážitek vzhledem k tomu, že měli dvě malé děti, kteří si nás i studium angličtiny velmi rychle zamilovaly.

Na poslední část pilotní fáze jsme se přesunuli do turisticky i kulturně proslavené Papantly (stát Veracruz). Pyramidový komplex El Tajín, místní “voladores” a megafestival oslavující především původní kultury (hlavně tu místní, totonackou) El Cumbre Tajín, generují pro Papantlu každoroční příliv více než milionu turistů. Proto je v Papantle angličtina vysoce poptávaným artiklem a my jsme tak měli o podporu města i dostatek studentů postaráno. A tak jsme pilotní fázi projektu ukončili na místě, kde jsme se setkali s nejvyšší mírou spolupráce i fungování pracně nastavovaných mechanismů.

Z Mexika jsme se po půlročním úsilí vraceli vyčerpaní, ale spokojení. Během našeho rozvojového působení jsme získali hodně nových přátel a zažili spoustu krásných zážitků, se kterými bychom se asi těžko mohli někdy v Evropě setkat.

Nejvíce nás ale hřál pocit, že se projekt United Vision podařilo skutečně dobře nastartovat. Pomohli jsme celé řadě lidí udělat v angličtině první významné krůčky, motivovat je k dalšímu úsilí a připravili terén pro další dobrovolníky. Ze všech mých misí byla ta v barvách United Vision jednoznačně nejúspěšnější. Její průběh je zachycen na www.filipsena.blog.idnes.cz. ahttp://my.opera.com/filipsena.

Od roku 2011 lektoruje též pro ADRU na projektu rozvojového vzdělávání “Prvák”. Jedná se o profesionální vzdělávací programy určené především MŠ, ZŠ, SŠ a pedagogům.

Osobní sponzoři mise 2011-2012, tzv. Vysílající komunita:

Marie Grohová, Linda Neumayerová, Pavel Pelech, Dana Michálková, Mgr. Vendula Šenová, Jitka Čechová, Lenka Lukešová, Jozka Zahrádka, Marie Šenová (1924 – 2011), Tomáš Galek, Iva Straková, Petr Zrník, Jakub Škoda.

 

United Vision