Život v jedné poklidné Mexické džungli

Ve Xpujilu se toho do Vánoc událo poměrně hodně. Má dobrovolnická odyssea tu začala na začátku listopadu. Předchozí dobrovolnice Leysan mě v prvních dnech zaškolila, vysvětlila jak co funguje a dobrodružství mohlo začít. Velká motivace, se kterou jsem dorazila postupně ubírala na intenzitě, protože jsem pochopila, že Xpujil je místo značně ospalé a pomalé. Spousta studentů se nějakým způsobem nedozvěděla, že hodiny angličtiny pokračují a mnoho z nich první týden vůbec nedorazilo, což bylo, nebudu zastírat, trochu demotivující. Za krátkou dobu jsem pochopila, že co si tu neuděláš, to nemáš.

Auta plná santíků a sobíků se Xpujilem proháněla už dobré dva týdny před Vánoc

S koordinátorkou Sárou jsme se tedy domluvily, že mi ukáže místní základní a střední školy a já se tam pokusím sehnat víc studentů. To byl úkol prvního měsíce. Propagovat hodiny a snažit se na ně nalákat co nejvíc nováčků. Rytmy tu jsou pomalé a tak trvalo, než dorazili první nadšenci. Muselo se na ně prostě počkat. Ale moje pobíhání po vesnici a rozhovory s ať už náhodnými, nebo cílenými místňáky (například prodavač ovoce a zeleniny, o kterém jsem věděla, že má nějaká ta zainteresovaná vnoučata, ale on je dost dlouhou dobu ne a ne poslat) nakonec nějaké ty plody přinesly. Na začátku prosince jsme otevřeli jednu skupinku dětí a do Vánoc nových zájemců postupně přibylo. Aktuálně máme hodiny jak ráno, tak odpoledne a studenti jsou různorodou směsicí dětí, teenagerů, vysokoškoláků, průvodců a ostatních dospělých, co by se rádi zlepšili, nebo se naučili alespoň základy.

Komparz pro focení a filmování pro Pronatura I

Byť je Xpujil místem velmi poklidným a moc se tu toho neděje, okolí je nádherné. Jednou z krás jsou místní komunity 20 de Noviembre, Hormigueo, Valentín, Mancolona a Cristobal Colón, které jsem měla možnost poznat při příležitosti výpomoci na jednom výzkumu a také jako komparz promočního videa, které jsme točili s Pronaturou (agentura, která vozí turisty za ekoturistickými projekty). Turista v nich může navštívit jak prastaré mayské ruiny, jeskyně, jít na procházku džunglí, nebo se projet na kayaku v lagunách a říčkách. V Mancoloně, která je jednou z nich, se mi dokonce za pomoci kamaráda průvodce povedlo přespat v hamace u pole jednoho místního zemědělce a při té příležitostí vidět nejjedovatějšího hada (z bezpečné vzdálenosti samozřejmě, poznámka především pro babičku 🙂 ), co tu mají, “Nauayaca barba amarilla“. Od té doby mám k noční džungli ještě větší respekt, než kdy dřív. Snad nejimpozantnější památkou, za kterou se tu člověk může vydat, je původní mayské město Calakmul, které bylo po dlouhou dobu v konfliktu se sousedním Ticalem, který se dnes nachází na území Guatemaly. Calakmul je rozlohou veliký, jeho pyramidy vysoké a při jeho prozkoumávání člověk bežně narazí na různé druhy opic, tukanů a stromů s exotickým ovocem, prostě džungle jak se patří!

Komparz II

The Jungle Hotel

Moc mě tu baví lidi. Jak v centru Germina, ve kterém žiji a učím, tak mimo něj. V Germině mám možnost se bavit s koordinátory programu, kteří jsou zároveň aktivisty na různých frontách (ekoturismus, hájení domorodých teritorií, práce se ženami). Spolu s Noem, který je dalším koordinátorem dobrovolných programů, mě učí jiným perspektivám na svět, díky kterým se mi boří mentální schémata, ve kterých jsem doteď žila. Začínám díky nim chápat, že naše univerzalistické eurocentrické postoje jsou dost mimo mísu, svět je velký, kultry rozličné a není žádná lepší než ta druhá. Dochází mi, že my Evropané máme nabubřelou tendenci se na zbytek světa dívat shora a byť si můžeme budovat kritické myšlení jak chceme, stejně ve výsledku máme v hlavě zakořeněných spoustu podvědomých vzorců, podle kterých nevědomky soudíme a jednáme. Kolonizátorké postoje v sobě máme pořád, jen dnes nabraly jiných forem.

S dětičkama

Co se náplně dobrovolnictví týče, učení angličtiny není jen tak. Na začátku jsem v hodinách bývala nervózní, nebo nevěděla jak všechno snadně a pochopitelně vysvětlit. Ale jako cokoliv jiného v životě je to hlavně o zkušenosti. Postupem času jsem se naučila, že je jedno, jestli v hodinách postupujeme pomalu. Nejdůležitější je, aby studenti všechno dobře pochopili a aby je hodiny bavily. Občas se stane, že to co jsem si na hodinu připravila je totálně irelevantní, protože se někdo chce za každou cenu naučit třeba dny v týdnu. Pak nezbývá než si říct, „no a proč, ne?“. Využít motivace je snad nejlepším receptem na to, abychom si hodinu užili jak já, tak studenti. A s těmi nejmladšími jsem se naučila… haĺavně nebýt v klidu! Zpíváme, hýbeme se a minimum času trávíme psaním a sezením. Sama zpětně nechápu, jak jsem to jako dítě dokázala, prosedět ve škole tolik hodin.

Z vánočního cestování po Střední Americe jsem se vrátila teprve v pondělí a začátky tu jsou klasicky pozvolné. Pár studentů se neukázalo a přemýšlím, jak tu čas, co mi do konce dobrovolnictví zbývá co nejlépe využit. Ráda bych byla poblíž místním komunitám a poznala další kousíčky zdejší přirody. V Germině máme spoustu nápadů, ale je otázkou, kolik se nám jich povede zrealizovat. Zatím o nich pomlčím a teprve, pokud se některý stane realitou, tak se o ně s radostí podělíme 🙂

Indiana Jones feeling, co k tomu dodat 🙂

Z města na vesnici

Na úvod mého mexického dobrodružství bych ráda uvedla, jak jsem se sem vlastně dostala. Jako studentka vysoké školy jsem začala přemýšlet o studiu v zahraničí. V budoucnu se chci specializovat na Jižní Ameriku, volba oblasti tedy byla jasná. Ještě než jsem začala moji případnou výměnu organizovat, narazila jsem na nabídku United Visions a řekla jsem si proč to nezkusit. Celá věc se vyřídila velice rychle a já jsem za půl roku už započala své dobrodružství v mexickém Cancúnu. Před začátkem učení jsem si chtěla ještě na pár dní odpočinout. Poté jsem se hned přesunula do Meridy, kde mám já a ostatní dobrovolnice byt, ve kterém společně trávíme víkendy.

Než jsem do Mexika odjela, dalo by se říci, že jsem věděla, do čeho jdu. Nyní jsem v Mexiku po třetí a musím uznat, že mé dvě předchozí návštěvy mne dostatečně nepřipravily. I když si člověk myslí, že ví, jak to bude vypadat a je psychicky připraven na to, že věci prostě nefungují, tak není. Nikdo, kdo nežil delší dobu v podobné zemi, se na to nemůže předem připravit.

Před mým příjezdem do Meridy jsem již byla v kontaktu s místní organizací, pro kterou zde pracuji.  Všichni byli moc milí a nabídli se, že mne počkají na autobusové stanici. Do Meridy jsem dorazila o hodinu dříve než mi oznámila autobusová společnost. Nevadí, našla jsem wifi a napsala email, že jsem tu. Obdržela jsem obratem adresu, na adrese mne však nikdo nečekal. Všichni byli moc milí, ale organizace začala váznout. Tři hodiny jsem seděla někde v hale a čekala, co se bude dít.  Poté mne tedy vzali do mého bytu, byla jsem ohromena. Byt je naprosto úžasný. Bohužel hned druhý den přestala fungovat voda a internet. Začalo mi docházet, že věci nepůjdou tak snadno, jak jsem čekala. Moje spolubydlící jsou skvělé, i když se nyní známe pouze měsíc, mohu již nyní říci, že spolu určitě zůstaneme v kontaktu i po konci našeho působení zde.

Do Meridy jsem přijela o týden dříve, abych mohla vidět hodiny předchozího dobrovolníka. Jako dvacetiletá studentka jsem měla strach, jak vyučování zvládnu. Až po mém příjezdu mi oznámili, že on už učit nebude. Měla jsem sice o týden delší volno, ale tato zpráva mne rozhodně nepotěšila. Z nadcházejícího týdne jsem měla hrůzu, vůbec jsem netušila, jak mám někoho učit. Celý týden jsem se připravovala, ani to mne však neuklidnilo. Poté mi bylo řečeno, že budu učit na základní škole. Moje spolubydlící mne utěšovali, že to bude určitě v pořádku. A bylo. Další týden jsem se přestěhovala do vesnice vzdálené asi hodinu on Meridy. Tato vesnice se jmenuje Temozón Sur a počet obyvatel nepřesahuje tisícovku. Zde pobývám tři dny v týdnu a každý den učím v průměru 4 hodiny. Mám svůj autentický vesnický domeček, odkud jsem ve škole za pět minut. Děti mě od prvního dne přijali s nadšením a dodali mi klidu. A tak jsem si postupně začala zvykat na vesnický život.

Jelikož jsem celý svůj život žila v Praze, jsem městský člověk. Život na vesnici jsem si nikdy představit nedokázala. Nyní by sem krásně zapadla věta typu : Zamilovala jsem se do života na vesnici, všichni jsou moc milí a jsou tady všude zvířátka. Bohužel to není pravda. Život na vesnici nesnáším. Přišla jsem naprosto o anonymitu. Mexická vesnice jako laboratoř, kde všichni pozorují vše a všechny. Jelikož mé začátky v Mexiku byly náročnější a zvyknout si na to, že všechny věci, které se dají dělat jednoduše, se zde dělají nesmyslně složitě, a nic zde prostě nefunguje, bylo nervově náročné, začala jsem opět kouřit. Na vesnici to však nejde. Není nic horšího než žena, která kouří. I přestože jsem se snažila kouřit pouze velice málo a pouze tak, aby mne neviděli děti, nějaký pár očí mne vždy pozoroval. Ještě větší pozornost přitáhla má tetování. Zpočátku jsem se je snažila zakrýt, ale jelikož je zde strašné vedro, po chvíli jsem snahu vzdala. A také myslím, že je čas skončit s místními předsudky. Na vesnici má učitel obrovskou autoritu a respekt. Snažila jsem se to využít a vysvětlit všem zvědavcům, že jsem opravdu nebyla ve vězení a tetování nejsou znamení gangsterů. Ano, opravdu i učitel může něco takového mít. Další věc, která mi dala zabrat, bylo vysvětlit jim, že nejsem vdaná. Je mi dvacet, nemyslela jsem, že se nad tím někdo bude pozastavovat. S trpělivostí vysvětluji, že nemám žádnou poruchu ani nejsem divná a že život může být krásný i tak. Že nepotřebujete povolení vašeho manžela a otce ke každému nadechnutí ve vašem životě.

Takhle nějak tedy vypadá atmosféra na vesnici. Nechci však aby to vyznělo, že se jedná o peklo na zemi. Lidé jsou opravdu moc milí a nepíšu to jako klišé, které se často říká spíše ze zvyku. Všichni mne zdraví jíž z deseti metrové vzdálenosti a oslovují mě paní učitelko, zvou mě k sobě domů a nabízejí mi všechno, co mají. Mnoho dospělých je nesmírně vděčných za to, co tady děláme. Děti o angličtině nepřemýšlí jako o něčem extrémně užitečném. Berou to jako rozptýlení s novým člověkem. Když vejdu do školy, vždy se jich kolem mě nahromadí alespoň deset a všechny volají maestra Petra! Je to fajn, v těchto chvílích zapomínám na všechny útrapy s autobusy, internetem, jídlem a místní mentalitou. Děti se na hodiny těší a vždy když je potkám, ptají se mne kdy už budou mít další hodinu. Školství je ale dost rozdílné. Já jsem musela sedět v lavici, nic neříkat a psát si poznámky. Zvláště menší děti nedokáží ani sedět, natož to nemluvit a přinést si sešit. Ze začátku mi tohle dělalo problémy. Neslyšela jsem co říkám. Dobrovolník přede mnou mi řekl, že si na to zvyknu. Já jsem se rozhodla, že si na to zvykat nechci. Po třech týdnech se mnou už děti sedí. S mluvením a sešity mám stále trochu problém, ale myslím, že za další dva týdny už budou naše hodiny fungovat bez problémů. Většiny potíže jsou vlastně s učiteli. Každý z nich neustále skloňuje slovo respekt a opakuje to žákům pětkrát denně. Žáci stále mají pro výstrahu ve třídách připravenou rákosku a do svých sešitů jako Bart Simpson stokrát opisují nesmyslné věty typu musím respektovat svého učitele. Jenže já mám větší problém se samotnými učiteli. Při mých hodinách by měli být vždy přítomni. Jelikož nejsem učitelka, neovládám perfektně místní jazyk a nemám zkušenosti s dětmi, mají být se mnou a řešit případné problémy. Skoro nikdy tam nejsou. A když už ano, je lepší, aby tam nebyli. Při mé hodině jim normálně zvoní mobil. Nepřijde jim to ani trochu divné, bez problémů ho zvednou a nahlas telefonují. Případně je přijde pozdravit jiný profesor, se kterým si povídají.

Jelikož Temozón je vesnice velice malá, lidé zde nemají mnoho možností, jak se rozptýlit. Angličtina je pro mnoho dětí jediná zábava. Účel mé cesty bylo vyučovat angličtinu a tak jsem odpověděla všem zájemcům o extra hodiny kladně. Moje cesta rozhodně není výlet ani dovolená. Mám mnoho práce a jsem z toho unavená. Ale stojí to za to. Děti na mě na ulici volají Hello, How are you. Je to dobrý pocit, někoho něco naučit.

IMG_6520 IMG_6522 IMG_6525 IMG_6562 IMG_6670 IMG_6685

Život na venkově

Můj běžný den v mexické vesničce je velmi klidný. Všichni se tu řídí heslem „no rush, no stress“. Brzy ráno mě probouzí zvuky cikád, ptáků, kokrhající kohouti a štěkají psi na ulici. Občas tu projíždí auto s velkou reprobednou na střeše oznamující různé slevové akce v místním supermarketu nebo blížící se slavnostní události. Dám se do pořádku a v 8.00 ráno otevírám dveře domu pro ostatní pracovníky. Gérmina slouží jako kulturní centrum, které je sídlem mnoha projektů. Dvě hlavní organizace, které sdílí tento prostor, jsou Uxich Lu’um a Nat’s Ka’an.

Uxich Lu’um se věnuje kultuře, vzdělání a zachování přírodních zdrojů v indiánských komunitách na Yucatánském poloostrově. Nat’s Ka’an se zase zaměřuje na natáčení dokumentů zabývající se sociální kritikou. Lidé také spolupracují s jinými neziskovými organizacemi, vytváří nové projekty pro zlepšení životní úrovně obyvatel a účastní se světových konferencí. Příkladem může být dokument ukazující práci zemědělců, kterým jsou od vlády zdarma poskytnuty pesticidy k ošetření své půdy. Mají dopad nejen na plodiny, ale i na zdraví lidí a zvířat. Film také vyzdvihuje ty pracující, které se snaží vést své hospodářství ekologickou cestou.

Gérmina je tedy místem pro sdílení různých aktivit jako diskuzí o společných tématech pro kulturní rozvoj, promítání alternativních filmů, slouží také jako knihovna. Kooperuje s několika univerzitami, jejíž studenti sem jezdí na pracovní stáže. Je tu možnost potkat plno zajímavých lidí a naučit se něco nového.

PhotoGrid_1452728172743

Jednou jsme tak jeli do nedaleké indiánské komunity pomáhat místním v chovu drůběže, obeznámit je o produktivním chovu, poskytnout jim odborné materiály a také třeba pomoci postavit kurníky. Odměnou nám byly nabídnuté kokosy, které jsme si však musely sami utrhnout ze stromů.

PhotoGrid_1452724103605

Pokud se tedy nekoná nějaká událost nebo nejezdíme po okolních vesnicích, připravuji se na mé hodiny angličtiny. Po několika týdnech poznávání už vím, co platí na mé studenty a jak jim přizpůsobit hodiny, aby se aktivně účastnily a nenudily se. Pokud tedy přijdou.. Zdejší nedochvilnost je běžná, hlavně v případě dospělých. Půlhodinové zpoždění bez vysvětlení je normální. Zato děti se musí pochválit, ty chodí na hodiny dokonce s předstihem. Problémem tu jsou ale časté svátky nebo průvody, na kterých se všichni musí účastnit, takže hodiny se ruší. Také se mi mnohdy stalo, pokud prší, lidé ani nevychází z domu a já marně na čekám na své studenty. Tím pádem se tu nepokročí s lekcemi jako třeba na našich školách a pokrok je to zdlouhavější.

PhotoGrid_1452723761560PhotoGrid_1452723714214

PhotoGrid_1452728429937PhotoGrid_1452728371041

Během celého dne tu ulicemi projíždí se svým stánkem pouliční prodejci všeho možného. Nabízí od typických pokrmů, jako tamales nebo pozol, přes domácí zmrzliny a sladkostí až po nádobí nebo léky. Buď se ohlašují zvonečkem nebo zpěvným pokřikováním. Člověk tu nemusí jít ani do obchodů, když si počká, všechno přijde až do domu. Podobným stylem tu fungují i dopravní prostředky. Autobusy mezi blízkými vesnicemi tu nejsou, lidé využívají sdílení taxi, kombi (malá dodávka pro cca 10 lidí) nebo mototaxi či bicitaxi, které jsou velmi oblíbené.

PhotoGrid_1452728051826

Svůj volný čas také trávím svými novými domácími mazlíčky, dvěma oříšky. Jako každý Evropan jsem se tu střetla s odlišnou kulturou co se týče psů. Po ulicích se tu potuluje velké množství psů bez majitele a jejich podmínky jsou tu dost bídné. Lidé se k nim nechovají moc pěkně, spíš naopak. Každý druhý pes tu kulhá od autonehod a nikdo se o ně nestará. I děti tu po nich háží kameny častokrát bezdůvodně. Pes je tu brán buď jako pomocné zvíře nebo většinou jako přítěž. Já jako milovník zvířat jsem si adoptovala dva pejsky a nějaká ta kočka k nám na jídlo taky dojde. Možná si tu po mém dobrovolnictví založím psí útulek. 🙂

 

Cestovatelský deník

Dnešní příspěvek bude z velké části cestovatelský. Diky zdejšímu zvyku, kdy se všechny státní svátky přesouvají na pondělí, jsem využila prodloužené víkendy k poznání Yucatánského poloostrova. Mou první zastávkou bylo městečko Bacalar. Bacalar byl důležitou pirátskou pevností v 16.století, kde se odehrávali boje mezi španělskými dobyvateli a původními mayskými obyvateli. Historii připomíná muzeum Guerra de Castas uvnitř pevnosti San Felipe, které uchovává předměty a zbraně používané ve španělsko-mayských bitvách. Dnes je Bacalar především turistickou oblastí, známý lagunou sedmi barev, kde je možná pozorovat průzračnost moře do několika desítek metrů. Po příjezdu do městečka se nás ujal místní průvodce, který nás pozval na vyjížďku loďkou kolem pobřeží laguny. Nabídku jsme přijali, a s úžasem pozorovali nádherné pobřeží lemované typickými venkovskými chýšemi, kde si místní dávají siestu v houpací síti. Cesta vedla kolem známých cenotes, okrasných jezírek až k Bahía de los piratas, zátoce pirátů. Prohlídku jsme zakončili výborným obědem v blízké restauraci s výhledem na lagunu.

b1 b2 b3 b4

Na další výlet jsem se vydala do Méridy, ktera pro mě byla návratem do civilizace. Musím přiznat, že město mi po několika týdnech strávených na venkově docela chybí, a tuhle cestu jsem si dost užila. Po poznání centra a základních památek v kočáře taženými koňmi, moje cesta jednoznacně mířila do nedalekého turistického místa Chichén Itzá. Po několika letech studia hispánské filologie, kdy zavalená knížkami jsem obdivovala mexickou architekturu mayů, jsem ji konečně spatřila na vlastní oči.

Chichén Itzá – nejznámější mayské ruiny jsou zařazené mezi památky UNESCA. Také to podle toho vypadalo. Bylo těžké najít mezi návštěvníky nějakého Mexičana, většinou je tvořili zahraniční turisté. Překvapilo mě, že hodně Mexičanů tohle místo ani nenavštívilo, pry je moc komerční. Nenechala jsem se odradit a ihned po příjezdu nám nabízelo své služby několik průvodčích. Vybrali jsme si sympatického průvodčího Eddyho a nelitovali. Vtipnou formou nám povyprávěl historii starobylého města, ukázal pár zvukových triků starých mayů a pomohl udělat několik skvělých fotek.

Na další výlet jsem se vydala do Méridy, ktera pro mě byla návratem do civilizace. Musím přiznat, že město mi po několika týdnech strávených na venkově docela chybí, a tuhle cestu jsem si dost užila. Po poznání centra a základních památek v kočáře taženými koňmi, moje cesta jednoznacně mířila do nedalekého turistického místa Chichén Itzá. Po několika letech studia hispánské filologie, kdy zavalená knížkami jsem obdivovala mexickou architekturu mayů, jsem ji konečně spatřila na vlastní oči.

Chichén Itzá – nejznámější mayské ruiny jsou zařazené mezi památky UNESCA. Také to podle toho vypadalo. Bylo těžké najít mezi návštěvníky nějakého Mexičana, většinou je tvořili zahraniční turisté. Překvapilo mě, že hodně Mexičanů tohle místo ani nenavštívilo, pry je moc komerční. Nenechala jsem se odradit a ihned po příjezdu nám nabízelo své služby několik průvodčích. Vybrali jsme si sympatického průvodčího Eddyho a nelitovali. Vtipnou formou nám povyprávěl historii starobylého města, ukázal pár zvukových triků starých mayů a pomohl udělat několik skvělých fotek.

m1 m2 m3 m4 ch1 ch2 ch4 ch5 ch6 ch7

Další volný den jsem využila návštěvou vesnicek Izamal a Celestún. Izamal, to je magické městečko, nebo take město tří kultur – spojení kulturního dědictví předkolumbovské Ameriky, koloniální a současného Mexika. Dominantou městečka je františkánský klášter i časté mayské pyramidy. Ulice tvoří domy jen žluté barvy, barva kukuřice, základni potraviny mexické kuchyně už od pradávna.

i1 i2 i3

Celestún se nachází na severním pobřeží Yucatánu a patří do přírodní rezervace, jelikož zde žije velké množství živočišných druhů, hlavně ptáků, jako pelikáni, volavky a plameňáci. Dvouhodinová projížďka na loďce nádhernou přírodou mezi chráněnými zvířaty byla přijemným zakončením výletu.

c1 c2 c3

Cesta z města

Moje dobrovolnická mise míří do Xpujilu, malého městečka uprostřed biosférické rezervace Calakmul. Práci dobrovolníka jsem vnímala jako spojení příjemného s užitečným. Vždy jsem toužila poznat zdejší kulturu, tradice, přírodu a nesmím opomenout jídlo. Jako student španělské filologie jsem již měla nějaké znalosti o zemi a její historii, a tahle pracovní příležitost mi pomohla k realizaci mého snu. Výuka angličtiny zdejších obývající malé komunity, kteří většinou nemají šanci dostat se do vzdálených měst a platit si drahé kurzy jazyka, mi přišla jako velká výzva. Konečně jsem měla pocit, že budu dělat něco užitečného a můžu přispět ke vzdělání místních obyvatel. Odprostila jsem se od všudypřítomného stresu ve městě a vyměnila ho za pár měsíců poklidného života na vesnici v pralese.

Po dvoudenním cestování z České republiky jsem dorazila na mexické území a poslední cestu autobusem do mého cíle jsem obdivovala nádheru zdejší přírody. Už od začátku se nedá nevšimnout si odlišnosti různých zemí. Drkotavou cestu, jejíž příčinou byly časté nárazníky na silnicích pro zpomalení jízdy řidičů, jsem přežila bez újmy. Většinou se tu nedají najít jízdní řády ani samotné zastávky. Řidič autobusu staví na zavolání či mávání cestujících. Zajímavé je, že skoro pokaždé s lidmi nastoupí i místní prodavači jídla a nápojů, kteří hlasitě nabízí své výrobky (např. chlazený nápoj, oloupané ovoce nebo typické chipsy chicharones, a to vše zabalené jen v plastovém sáčku). Řidič počká, až se všichni najedí a pokračuje v cestě, prodejce zase vystoupí a některé sveze na další zastávku.

Po příjezdu do městečka na mě čekali pracovníci organizace a ukázali mi okolí a místo mého budoucího bydliště. Upřímně jsem byla zpočátku v šoku, domy ze dřeva často bez oken a střechou z kusu plechu byly pro mě novinka. Po shlédnutí části obydlí určené pro hygienu, postavené mimo dům, jsem dost znervózněla, zda to tu zvládnu. První noci jsem skoro nespala, kombinace vysokých teplot, vlhkosti vzduchu a miliony komárů, mi to neumožňovala. Jelikož se nacházím uvnitř pralesa, je tu všude plno hmyzu a malých zvířátek. V domě jsou normální mravenci, ještěrky, žáby a pavouci všech velikostí. Bylo mi řečeno, že kousek odtud žíjí volně opice i jaguáři, já jsem (zatím) tu čest potkat je neměla. Mí největší nepřátelé jsou ale již zmínění komáři. Ikdyž se dopuju vitaminem B (jeho pach odpuzuje hmyz), nestále mažu repelentem, spím v síti proti komárům a používám raid, každý den mi přibyde desítka nových štípanců. Po několika týdnech obývání můžu říct, že zvyknout se dá skoro na vše (až na ty komáry).

Při procházení ulic se i doteď cítím trochu nesvá. Mezi malými a tmavými mexičany vyčnívám na 100 metrů daleko. Zraky všech se na mě bedlivě upínají, malé děti koukají s otevřenou pusou a někteří odvážní na mě pokřikují „Hola, guera“ (ahoj blondýno) nebo „gringa“ (označení občanů USA). Snažím se být milá, pozdravím, usměju se a úsměv je mi oplacen. Obecně jsou mexičani velmi milí, vstřícní a přátelští.

Ihned po mém příjezdu tu vypadlo připojení k internetu, takže jsem se pár týdnů cítila odtržená od civilizace. Nikdo z centrály se nestaral to opravit, jelikož je období dešťů a lidé moc nevycházejí z domů, natož pak do práce. Na vesnici není jak se společensky vyžít, tak jsem poznávala zdejší okolí a navštívila první mayské ruiny. Po pár dnech mě z nicnedělání vytrhlo seznámení s mými studenty. První hodiny angličtiny byly trochu rozpačité, studenti se styděli mluvit i španělsky, ale postupem času se zapojovaly do aktivit a celkově je vidět jejich snaha naučit se nový jazyk. A když vidím, že je to baví, mám radost i já.

Městská radnice a okolíHlavní silnice XpujiluMístní parkLaguna de ValentínMayské ruiny Cola de Gato